Jdi na obsah Jdi na menu
 


KLINICKÁ SMRT-zážitky/zkušenosti

ŽIVOT PO ŽIVOTĚ/KLINICKÁ SMRT.......nebudu jmenovat,je to příběh známé (které moc děkuji !!!)Můj příběh .....
Náhlé zdravotní problémy, lítání po doktorech...zkoušení léků psaných od oka bez vyšetření...jen je 
mi hůř a hůř...nejsem schopná udýchat i jen pár kroků...síly došly...nedokážu polknout ani jedno 
sousto....chce se mi jen spát....poslední dva dny už jen spím, probouzím se jen na pár minut, abych 
se trochu napila, doploužím se na toaletu a zpět zase spát....Manžel mě chtěl odvézt do nemocnice,
ale odmítla jsem se slovy, že pokud se mi přes víkend neuleví, v pondělí mě odveze k doktorovi.
Myslela jsem si, že mám jen dost silnou virózu.....dnes vím, že jsem pomalu umírala....
Třetí den ráno jsem se probudila a bylo mi tak dobře, jakoby mi předtím nic nebylo. Manžela jsem 
poslala do práce, ať si zbytečně nevybírá dovolenou, však už mi nic nebylo... Starší 15ti letá dcera
po oslavě narozenin spala zamčená v pokoji, aby ji malá dvouletá sestřička nechodila budit. Ještě 
jsem malé stihla nachystat snídani.... a najednou je mi strašně zle. Utíkám na toaletu, ale na chodbě 
se hroutím obličejem na zem....ležím na zemi, je mi zima....strašně velká zima...chlad mi prostupoval 
celým tělem....chce se mi spát....chce se mi tak strašně moc spát....pak nevím nic...nevím jak dlouho to 
nic trvalo...z černa najednou něco slyším kolem sebe. Jakoby ze strašné dálky....jako s ozvěnou. Ty 
zvuky mi zněly jako cinkot plechů. Nevím, z čeho jsem tak usoudila, ale pochopila jsem, že to jsou 
nosítka....že je tu moje záchrana. Že ten plechový zvuk jsou nosítka. Něco se kolem mě dělo. Chtěla 
jsem dát najevo, že tam jsem, že je vnímám, ale nešlo mi ani pohnout prstem, ani otevřít oči nebo jen 
mrknout. Byla jsem zoufalá. Měla jsem pocit, že jsem jen zavřená ve svém vlastním těle. Bylo to 
strašné. Najednou se propadám do tmy.... a pak ....dívám se sama na sebe.. vidím sama sebe zezadu,
jak před někým klečím či stojím (toto nevím, od kolen dolů jsem zahalena v nějakém 
oparu...mráčku...)...všude kolem nás je tak zářivě bílá obloha...až zrak přechází. Je mi nádherně...je mi 
tak krásně, že to slovy popsat nejde....až mám husinu...
Před sebou vidím velmi vysokou postavu v bílém...spíš jakoby obrys vysoké bílé postavy v něčem 
jako hábit.. Neviděla jsem mu do obličeje, přesto jsem věděla, že je to muž.. komunikovali jsme 
spolu...ne slovy, ale myšlenkovým přenosem...Jen nevím, o čem nebo si to nepamatuji. Až jsem náhle 
v tom jakoby zářivém vzduchoprázdnu uslyšela zcela zřetelně svůj hlas, jak říkám: "Je mi tu sice moc 
dobře, a už mě nic nebolí, ale já tu ještě nechci zůstat. Já chci jít zpátky za svými dcerami a manželem,
které tak miluji... "
Pak už si vzpomínám, jak se probírám na ÁRU... u postele manžel...já téměř slepá, dezorientovaná, s 
částečnou dočasnou ztrátou paměti. Jen manžela jsem si pamatovala. Zbytek přišel o chvíli později. 
Chtěla jsem se zeptat, co se stalo, ale nešlo mi vydat ani hlásku. Jazyk se mi zcela zasukoval....Jak po 
infarktu....V tu chvíli mi proběhlo hlavou "Tak a je z Tebe debil....".....Vzápětí na to mi přišlo na mysl,
že ale když uvažuji, že to snad nebude tak zlé. Tři dny jsem byla v kritickém stavu, kdy nevěděli, zda 
přežiju. Postupně jsem se začala dovídat, co se se mnou stalo. Nebyla jsem ani v šoku, ani jsem se 
nehroutila...jakoby smířená se vším, co bude dál následovat.. Jen se u mě střídali doktoři, a mluvili o 
mně jako o zázraku.
A co se vlastně stalo?
Kdyby mi doktorka udělala vyšetření, pravděpodobně by zjistila, že mám akutní zánět slinivky.
Kdyby mi ho tehdy přeléčila, možná by jsem dnes byla zdravá. Jen mi napsala ATB Summamed. Po 
těch mi bylo ještě hůř. Ve všech papírech mám v kritických datech psáno "intolerance Summamed".
Z vyprávění mých blízkých se událo toto:
Manžel v práci dostal nějaké tušení, mně se nedovolal, tak volal mojí mámě, jestli by se na mě 
nezajela podívat. Bydlí od nás 9 km. Starší dceři ani volat nezkoušel, byl zvyklý, že si na spaní 
pravidelně vypíná mobil a zamyká. Moje máma nejdřív zkusila zavolat mně, prý jsem to zvedla a jen 
vydávala nesrozumitelné zvuky. Já o tom nevím. Napadlo ji přece jen zavolat dceři a nějakým
zázrakem poprvé neměla mobil vypnutý, hned ho vzala (u ní nenormální) a vyletěla na chodbu, kde 
mě našla ležet na zemi, u mě seděla ta malá dvouletá s plyšákem a prosila, abych se probudila. Byla 
se mnou prý asi tak hodinu sama. Starší zavolala 112.Máma dojela současně se sanitkama. Prý přijely 
dvě. A ta jedna...žlutí andělé...prý se mnou stála moc dlouho před barákem.
Oživovali mě.
Když sanitka vyjížděla z města, akorát manžel vyjížděl z práce, tak se za nás zařadil. Celý den ho ke 
mně nechtěli pustit. Řekli, že jestli se do večera neproberu, je to konec.....nedávali mi šanci.... Primář 
lítal po nemocnici, řval, že to někdo odnese a chtěl jména všech doktorů, kteří mě předtím léčili.... 
Moje hodnoty byly prakticky neslučitelné se životem....Cukr 68 mmol/l, těžká ketoacidoza s pH 
6,9....totální rozvrat vnitřního prostředí....prostě otrava už celého organismu atd....
Přesto jsem se navečer probrala.... - Bojovala jsem.... - Doktoři bojovali... - I rodina...
Rodina mě přitáhla zpět. ♡ Jejich láska ke mně a moje k nim.
V nemocnici jsem se musela naučit mnoho nového. Slinivka mi totiž zcela selhala.. Takže jsem se 
musela naučit novému způsobu života...počítat jídlo...dávkovat a píchat inzulín...4x denně....do 
břicha... A mezitím doma manžel po nocích studoval moji diagnózu, aby věděl co nejvíc a mohl mi 
pomáhat...máma taky...po propuštění z nemocnice věděli víc než já Musela jsem se naučit 
poslouchat signály svého těla.... - Abych neupadla do bezvědomí...v lepším případě. Reagovat rychle 
na hypoglykémie... Z nemocnice mě pouštěli jedenáctý den a jen nade mnou kroutili hlavami. 
Obvykle tam lidi bývají měsíce...já se zotavovala rychle....zázračně rychle... I přesto, v jakém jsem byla 
stavu, kdy mi říkali "naše rekordmanka", protože s tak šílenými hodnotami tam ještě nikoho neměli. 
Já, člověk, který 10 let nevěděl, co je doktor, se vracel z nemocnice domů z nemocnice s diagnózou" 
diabetes mellitus typu 1"....
Bohužel je to nevratné...
Holkám chvilku trvalo, než se z toho traumatu vzpamatovaly....Starší si vyčítala, že si spokojeně 
spala a já přitom kousek od ní umírala....Mladší mi zase po čase řekla, že se mi tak snažila pomoci, ale 
že to nedokázala...že nevěděla, jak a kam volat.... To mě dostalo....Byly jí tehdy teprve 2 roky, když se 
mi to stalo.... Vysvětlila jsem jí, že mi strašně moc pomohla a zachránila tím, že mě nenechala 
samotnou a celou tu dobu byla u mě a hlídala mě. A starší se nakonec mohla cítit jako hrdina, že mi 
zavolala pomoc a ještě jim se vším pomáhala.... U mladší jsem doufala, že ten zlý zážitek jednou z 
paměti zmizí, byla přece tak malá.... Ale i když se to stalo před 4 lety, dodnes mi to sama občas 
připomene... Je jí teď 6 let...
- Každý detail... - Jak se mi udělalo zle... - Jak jsem utíkala na záchod... - Jak jsem spadla a umřela...
Nebo když kolem nás projede žlutá sanitka, tak prohodí "Mami, jede Tvoje sanitka."....a pak 
třeba..." tato není Tvoje, tato nehouká, Tvoje houkala".... Pomalu to ustává, poprosila jsem ji, ať nám 
to stále nepřipomíná a ať si užíváme to hezké, co je teď... Ale vím, že mě hlídá, jestli jím, jestli si 
píchám inzulín a ví, co má dělat, kdybych zase někdy zůstala ležet - doufejme, že k tomu nedojde...
Dohlíží a ví to všichni.... - Jsou mojí velkou oporou...
Tři měsíce po propuštění z nemocnice mi končila mateřská, já se i přes váhání lékařky vrátila do 
práce a zatím to dávám.... 29.9.2012 jsem se podruhé narodila..... 29.9.2016 jsem oslavila 4 
narozeniny a 1.1. budu slavit 44. narozeniny... Zvláštní načasování mého restartu.....
Ale mám skvělou rodinu, která mi pomáhá...drží mě....jakoby nás to ještě více semklo....bylo úžasné 
vidět, jak se všichni...i moje máma a ségra zapojily a pomáhaly, jak se dalo....i v nemocnici se o mě 
všichni dennodenně starali... jsem šťastná !!

 
 

 

Přihlášení


Poslední fotografie



Archiv

Kalendář
<< listopad / 2018 >>


Statistiky

Online: 1
Celkem: 2420
Měsíc: 586
Den: 26